Finská psychiatrička Dr. Riittakerttu Kaltiala kritizuje genderově potvrzující péči pro nezletilé, upozorňuje na nezvládnuté psychiatrické komorbidity a rizika spojená s tranzicí. Poukazuje na nedostatky Nizozemského protokolu a varuje před přehnaným narativem o riziku sebevraždy. Zdůrazňuje potřebu dlouhodobého výzkumu a důkladného psychologického hodnocení před medicínskými zásahy.

V Německu vstoupil v platnost nový zákon, který tamním umožňuje jednou ročně tranzitovat na základě pronesení jedné věty před úřednicí na matrice.

S mediální propagací transgender hnutí přichází otázka gatekeepingu, tedy cenzurování a zatajování určitých informací, které na základě objektivních výzkumů negují některá lživá fakta šířená právě trans hnutím.

“Při kult výkonech dochází k manifestaci společných postojů a tato manifestace tyto postoje posiluje, upevňuje a zároveň účastníky vede k vytvoření morálního společenství.” Jak se tedy tyto znaky projevují uvnitř liberální komunity a proč je třeba na dané aspekty poukazovat?

Na transsexualitu se v posledních letech nahlíží jako na téma k oslavování, tranzice je výrazně glamorizována ve veřejných médiích a na sociálních sítích, zmínky se doslýcháme i v televizních programech a v naprosté většině případů se nesetkáme s kritikou trans-hnutí. Počty ročních případů stabilně rostou a veřejné zpochybnění trans-ideologie je mnohými považováno za tabu, za které je vhodné dané osoby “trestat” pokusy o zesměšnění či diskreditaci. Co si ale mnoho lidí neuvědomuje, je, co přesně stojí za vznikem hnutí. Sami transsexuálové jednají s cílem tuto historii vymazat ze záznamu a nadále hlásit, že se mezi lidmi transsexualita vyskytuje již po staletí. Kdo je ale opravdovým “otcem” trans-hnutí?

Základní pojmy a definice