Osobní zkušenost Daniela Black: Jak se k detranzici staví profesionálové?
Daniel Black žil jako transsexuál po dobu šesti let. Sociální tranzici zahájil v 16 letech a detranzitoval ve 22 letech. Jeho ošetřující sexuoložka mu stanovila nesprávnou diagnózu – tzv. genderový nesoulad – a zcela ignorovala příznaky jiné psychické poruchy, především hraniční poruchy osobnosti. Ta mu byla oficiálně diagnostikována až v roce 2022. Místo řešení hlubokých psychických potíží, jako byly deprese nebo anorexie, se lékařka soustředila – stejně jako v případě jiných klientů – na finanční zisk plynoucí z nového tranzitujícího pacienta.
Spolu s dalším uznávaným sexuologem se ho lékařka pokusila od detranzice odradit nepravdivým tvrzením. Oba mu nezávisle tvrdili, že detranzice není legislativně možná. Daniel však tuto lež vyvrátil okamžitě – podařilo se mu navrátit si mužské rodné číslo díky osobním kontaktům mezi lékaři.
Zkušenost ukazuje, že někteří odborníci v oblasti transsexuality ohýbají pravdu ve svůj prospěch – ať už jde o zákonné postupy, dopady hormonální terapie, výsledky operací nebo statistiky. Mezi často opakovanými nepravdami je i tvrzení, že v Česku neexistují žádní detranz lidé – tvrzení, které není pravdivé.
Daniel Black je sice prvním detrans člověkem v ČR, který o své zkušenosti mluví veřejně, ale rozhodně není jediný, kdo získal zpět své biologické pohlaví.
„Dva přední čeští sexuologové mi tvrdili, že detranzice není možná, že nemá precedent a že nikdo v Česku ji dosud nepodstoupil,” říká Daniel.
„Pomohl mi až chirurg, který mi odstranil implantáty a rekonstruoval hrudní svaly. Byl znepokojen tím, co slyšel, a zavolal mé sexuoložce. Až jemu přiznala, že detranzice možná je – ale jen za stejných podmínek jako původní tranzice: stejné testy, doba, komise… Samozřejmě to byla další lež.“
„Se sexuoložkou jsem se po čase sešel. Odmítla vysvětlit, jak ke své diagnóze dospěla. Nakonec pouze řekla, že na detranzice neexistuje precedent a že to mám řešit s autoritami.“
„Kontaktoval jsem Ministerstvo zdravotnictví. Odmítl jsem znovu podstupovat tranzici – jsem biologický muž, proč bych měl znovu žádat, abych byl zapsán jako muž? Úřednice mi potvrdila, že jedinou zákonnou podmínkou změny pohlaví (a tedy i návratu) je kastrace – což je požadavek kladený i na trans lidi při první změně. Takže žádná další tranzice není potřeba.“
Pomoc místo mlčení
Cílem Daniela je sdílet pravdu, kterou musel těžce odkrývat, a pomáhat dalším lidem. Každý den dostává zprávy od těch, kdo tranzice litují a bojí se z ní vystoupit. Ozývají se mu i rodiče dětí, které věří, že jsou opačného pohlaví.
„Tenhle kult, který se přiživuje na utrpení psychicky křehkých lidí, musí skončit. A jestli mě za to budou nenávidět liberálové? Ať klidně.“
Jednoduché otázky nevyřčeny
Sexuologové a psychologové se v Česku často vůbec neptají na zásadní otázky:
„Proč se cítíte jako opačné pohlaví?“
„Proč máte pocit, že nejste tím, kým opravdu jste?“
„Co tě vedlo k tomu, že jsi přestal milovat sám sebe?“
„Co tě přimělo chtít se stát někým jiným?“
Odborníci, kteří tyto otázky položí, jsou často označeni za transfobní. Přitom právě tyto otázky mohou pomoci člověku navrátit se k sobě a začít se skutečně léčit – za pomoci kvalitní psychoterapie. Dnes je však často rychlá tranzice považována za „řešení“ a příležitost pro zisk.
,,Kdyby mi tehdy někdo řekl ‚ne‘ a opravdu se snažil objektivně pochopit mé problémy, nikdy bych nedopadl tak, jak jsem dopadl. To, co se mi stalo, je zločin – a čekám na dobu, kdy budou všichni, kdo stojí za tímto demagogickým hnutím, které ničí lidské životy, spravedlivě potrestáni.“
„..a po šesti letech se rozhodnout žít zase jako to, co jsem vždycky byl – muž“ Muž ? Muž ? No- čistě biologicky připusťme, že muž. Chlap v žádném případě.
Vaše práce má smysl, jsem ráda, že se tomu věnujete. Věděla jsem o Waltu Heyerovi a říkala jsem si, že škoda, že i v ČR nikdo není, kdo by o tom veřejné mluvil. Pak jste začal vy a já jsem moc ráda za to.