Based Initiative z. s.

Existuje vůbec něco jako „trans člověk“?

Kritická analýza fenoménu tranzice

V současné době západní společnost masivně přijala představu, že „trans lidé existují – že někteří lidé se narodili v „nesprávném těle“, a že jim medicína a společnost mají pomoci sladit tělo s jejich identitou.

Tato představa však naráží na hluboké rozpory – jak vědecké, psychologické, tak filozofické.

1. Nikdo se nerodí jako trans

Neexistuje žádný biologický důkaz o existenci „trans identity“ jako vrozeného jevu:

Žádný gen, žádná mozková struktura, žádný vývojový ukazatel.

Teorie o „trans mozku“ z prenatálního období jsou neprokazatelné a vycházejí spíš z přání než z důkazů.

Identita je vždy sociálně a vývojově utvářená, a vliv prostředí, traumatu, rodinné dynamiky, kultury a online komunit je zásadní.

2. Tranzice není výraz autenticity, ale strategie zvládání bolesti

Mnoho lidí sahá po tranzici, protože:

nezvládají tlak rolí nebo očekávání,

– trpí odporem ke svému tělu (zejména během puberty),

hledají identitu v chaosu neurodivergence, traumatu nebo vyloučení,

– nebo proto, že kultura jim říká, že tranzice je odpověď.

Tělesná tranzice je pak řešením symptomu, ne příčiny.
Není to pravé já, ale symbolický únik z bolesti.

3. Síla přesvědčení ≠ pravda

Lidé mohou být hluboce přesvědčeni, že jsou „někým jiným“, ale přesvědčení není důkaz.

Psychologicky víme, že:

lidské já je proměnlivé, konstruované, ovlivnitelné,

– a že silná víra často slouží k obranné racionalizaci nevratného rozhodnutí.

Říkat „vždycky jsem věděl/a, že jsem trans“ může znamenat pouze to, že si člověk vytvořil příběh, který mu pomáhá přežít.

4. Mýtus autenticity zakrývá realitu regresu

Současná společnost klade důraz na autentické vyjádření sebe sama.

Ale co když se pod tou „autenticitou“ skrývá:

obrana před bolestí,

potřeba zmizet z role, která bolí,

– nebo touha po přijetí za každou cenu?

Pak už nejde o autenticitu, ale o regres k dětskému „já chci být někým jiným“ – a společnost to legitimizuje chirurgickým zákrokem.

5. Lidé jako Daniel Black ukazují, že existuje jiná cesta

Příběhy detranzice (v Česku např. Daniel Black) ukazují, že tranzice není nevyhnutelná.

Naopak – u mnoha lidí byla:

– uspěchaná,

– neinformovaná,

– založená na tlaku sociálních sítí,

– a později zdrojem lítosti.

Proto jsou takoví lidé v trans komunitě často nenáviděni:

Zpochybňují narativ, že tranzice je „správná volba“, a tím ohrožují stabilitu těch, kdo o tom sami nejsou hluboce přesvědčeni.

6. Trans není identita – je to kulturní skript

Na základě všeho výše uvedeného lze s plnou vážností říci:

Neexistuje žádný vrozený „trans člověk“.

Existují jen lidé, kteří v určité fázi života došli k závěru, že změna těla je nejlepší řešení jejich bolesti, konfliktu nebo vnitřní prázdnoty.

To je pochopitelné – ale není to pravda o identitě.
Je to reakce.

A pokud medicína, kultura a zákony přistoupí na tuto reakci bez porozumění příčinám, pak ztrácíme schopnost rozlišovat mezi pomocí a podkopáváním.

Další příspěvky