Osobní zkušenosti - Based Initiative z. s.

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“

Daniel Black — Wed, 05 Nov 2025 18:15:55 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“

Tento příběh pochází z Itálie. Vypráví ho muž, který v mladém věku prošel tranzicí v naději, že se konečně zbaví vnitřního trápení. Dnes otevřeně mluví o tom, že se stal obětí systému, který místo skutečné pomoci nabídl rychlé a nevratné řešení.
Své rozhodnutí popisuje jako „největší omyl života“ a varuje ostatní, aby se nenechali zlákat představou, že operace vyřeší duševní bolest.

Začátek: pocit jinakosti a hledání přijetí

Už od dětství měl pocit, že nezapadá. Cítil se jinak, nepochopený a nespokojený se svým tělem. V období dospívání se u něj objevily silné pocity odcizení a touha po změně.
Když se obrátil na odborníky, rychle dostal diagnózu genderová dysforie – bez většího zkoumání jeho minulosti nebo psychického stavu.

„Chtěl jsem jen přestat trpět. Chtěl jsem, aby ten zmatek zmizel.“

Rychlé rozhodnutí a začátek tranzice

Doporučení lékařů bylo jednoznačné: hormonální léčba a následná operace.
Nebyla mu nabídnuta psychoterapie ani hlubší diagnostika. Rodina se snažila podpořit jeho rozhodnutí, ale sama byla zmatená a důvěřovala odborníkům.

Po nasazení hormonů se vzhled začal rychle měnit. Krátkodobě přišel pocit úlevy, který ale brzy vystřídala únava, deprese a nejistota. Po operaci přišly komplikace a fyzické následky, které mu zůstaly dodnes.

„Život po tranzici je mnohem horší než před ní. Nezískal jsem svobodu, ale další bolest.“

Zklamání a těžká realita

Ztráta plodnosti, chronická únava, problémy s hormony i psychické zhroucení.
Místo zlepšení se jeho stav zhoršoval. Cítil se osamělý a zrazený těmi, kteří mu slibovali, že tranzice vyřeší jeho trápení.

„Byl jsem přesvědčený, že změna těla mi přinese klid. Ale žádný klid nepřišel. Jen lítost.“

Každodenní život se stal bojem s vyčerpáním a pocitem prázdnoty. Přesto začal hledat cestu zpět k sobě, tentokrát bez iluzí o „novém začátku“.

Uvědomění a návrat k sobě

Zlom přišel, když si uvědomil, že ani operace, ani hormony nemohou změnit to, kým skutečně je.
Postupně přijal, že jeho utrpení nebylo způsobeno tělem, ale hlubšími psychickými ranami, které nikdy nebyly zpracovány.

Začal o svých zkušenostech veřejně mluvit, protože nechce, aby další mladí lidé dopadli stejně.

„Skutečná změna nepřichází zvenčí. Přichází tehdy, když začnete rozumět sami sobě.“

Dnes

Autor říká, že se mu podařilo částečně uzdravit. Stále nese následky fyzických zákroků, ale vnitřně se cítí svobodnější než kdy dřív.
Už nebojuje se svým tělem, ale snaží se přijmout to, kým je. Současně otevřeně kritizuje systém, který podle něj selhává tím, že nabízí rychlé lékařské řešení místo skutečné psychické pomoci.

Poselství

„Změnit tělo není totéž jako vyléčit duši,“ vzkazuje.
Apeluje na lékaře, terapeuty i politiky, aby přestali mladým lidem tvrdit, že tranzice je snadná cesta ke štěstí.
Zdůrazňuje potřebu důkladné psychologické péče a času k rozhodování.

„Kéž by mi někdo tehdy řekl, že není ostuda hledat jinou cestu než operaci.“

Slovníček

Tranzice – proces, při kterém člověk mění své pohlaví nebo gender prostřednictvím hormonů, operací a právních kroků.
Detranzice – návrat k původní identitě po ukončení tranzice.

Tento příběh přináší pohled člověka, který si prošel všemi fázemi tranzice, ale našel klid teprve tehdy, když přestal hledat odpověď v medicíně a začal ji hledat v sobě.
Jeho zkušenost není o odsouzení, ale o varování. O tom, že skutečné uzdravení přichází až tehdy, když přestaneme před sebou utíkat.

Další příběhy

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“ Tento příběh pochází z Itálie. Vypráví ho muž,...

by Daniel Black5 listopadu, 2025

Marek (Nela): Příběh detranzice po 20 letech – hledání pravdy a návrat k sobě

Markův (Nely) příběh: Tranzice mi měla pomoct. Dnes vím, že to byl omyl. Tento příběh nám poslal Marek, který ve...

by Daniel Black30 října, 2025

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice ← Zpět na všechny příběhy„Dlouho jsem měla pocit, že jsem se...

by Daniel Black29 května, 2025

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem?

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem? Se svým příběhem se tentokrát...

by Tereza Kateřina Black7 března, 2025

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě?

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě? Genderová identita po traumatu bývá často nejasná...

by Tereza Kateřina Black3 srpna, 2024

Návrat k ženské identitě: Příběh RH o pochybnostech, hormonech a naději

Příběh RH: “Moje mužská role je vážně jen maska” Žena, která si prošla četnými psychiatrickými a psychologickými vyšetřeními, která podstupovala...

by Tereza Kateřina Black3 srpna, 2024

Celý článek si můžete přečíst zde: Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“ ">{post_title} na webu Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“ ">{site_name}.

Marek (Nela): Příběh detranzice po 20 letech – hledání pravdy a návrat k sobě

Daniel Black — Thu, 30 Oct 2025 14:10:50 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

Markův (Nely) příběh: Tranzice mi měla pomoct. Dnes vím, že to byl omyl.

Tento příběh nám poslal Marek, který ve 21 letech začal tranzici z muže na ženu a po letech se rozhodl vrátit zpět. Dnes je mu 42 let a souhlasil s tím, abychom jeho zkušenost zveřejnili. Sdílí ji, protože věří, že by mohla pomoci lidem, kteří prožívají podobné pochybnosti nebo bolest.

Jak to celé začalo

„K psychiatrovi jsem přišel s těžkou depresí. Byl jsem přesvědčený, že mi pomůže jen tranzice,“ napsal Marek.
Od puberty se cítil jinak. Vnímal v sobě silnou hanbu, sebepohrdání a obdiv k dívkám, který mu nebyl příjemný. Bál se, že je gay, protože slyšel svého otce říkat, že by homosexuály měli oběsit. Nechtěl být gay, chtěl být dívkou.

Psychiatr mu řekl, že jde o klasický případ transsexuality a že jediné řešení jsou hormony a operace. Psychoterapii mu nenabídl. Druhý posudek, který byl potřeba k zahájení léčby, dostal od jiné psychiatričky e-mailem, aniž by ji kdy potkal.

Ve 23 letech začal brát estrogen. „Po roce jsem vypadal jako dívka. Spolužáci mě přijali, podporovali mě a brali jako ženu. Myslel jsem, že jsem konečně našel klid.“

Operace a zlom

Pochybnosti měl ale od začátku. Ne o tom, jestli je trans, spíš jestli všechno zvládne. „Až těsně před operací jsem si uvědomil, že je to celé špatně,“ píše. Chtěl ji zrušit, ale lékař ho přemluvil, aby neodstupoval, s tím, že „všechny klientky jsou spokojené“.

Operace se pokazila. Po zákroku silně krvácel, měl velké bolesti a musel podstoupit další operaci. Dostal dvě transfuze krve. „Po operaci jsem se chtěl znovu zabít. Došlo mi, že jsem udělal krok, který se nedá vrátit.“

Strávil několik týdnů v nemocnici a pak na psychiatrii. Když se po měsících vrátil do běžného života, potíže se začaly znovu objevovat.

Terapeutická pomoc a nové pochopení

Po několika letech začal chodit na dlouhodobou psychoterapii. Díky ní se mu poprvé podařilo pojmenovat, co se v něm děje.

Byla mu diagnostikována posttraumatická stresová porucha a Aspergerův syndrom. „Když jsem konečně vyřešil stará traumata, pochopil jsem, že tranzice byla omyl. Byl to pokus utéct před bolestí, ne ji vyřešit.“

Návrat k sobě

Po operaci se odpojil od trans komunity a začal žít běžný život. Postupně ale cítil, že se chce vrátit zpět k mužské identitě.
„Lékaři mi to neumožnili. Endokrinoložka mi odmítla změnit hormony a varovala mě, že vysazení estrogenů je nebezpečné. Přitom jsem měl bolesti kloubů, výpadky paměti, závratě. Nikdo to neřešil.“

Nakonec přestal hormony brát sám. „Poprvé v životě jsem se cítil být mužem bez hanby a bez nenávisti k sobě.“

V roce 2024 si zaplatil operaci odstranění prsou a veřejně se vrátil k mužské identitě. „Nikdy od té doby jsem nezapochyboval, že dělám správně. Poprvé v životě cítím, že jsem přijatý takový, jaký jsem.“

Co říká dnes

„Tranzice mi tehdy připadala jako záchrana. Ale teď vím, že to nebylo léčení, jen útěk,“ píše Marek.
„Skutečná tranzice, kterou potřebujeme, není o těle, ale o mysli. Jde o přechod z utrpení do porozumění. O proměnu duše, ne pohlaví.“

Co znamenají některé pojmy

Tranzice – proces, kdy člověk mění pohlaví nebo gender (hormony, operace, změna jména).
Detranzice – návrat k původní identitě po ukončení tranzice.
PTSD – posttraumatická stresová porucha, dlouhodobá psychická reakce na trauma.
Aspergerův syndrom – forma autismu, která ovlivňuje vnímání emocí a mezilidské vztahy.

Marek svůj příběh sdílí proto, že chce upozornit na to, jak snadno se může hluboká bolest proměnit v hledání identity.
„Všichni, které znám a kteří se identifikovali jako trans, mají v sobě něco nevyřešeného. Potřebují pomoc, ne operaci. Tělo má dost práce samo se sebou. Nepřidávejte mu.“

Dnes žije jako muž. V klidu, se smířením a s vědomím, že uzdravení neznamená změnit tělo, ale přestat utíkat před tím, co bolí.

Další příběhy

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“ Tento příběh pochází z Itálie. Vypráví ho muž,...

by Daniel Black5 listopadu, 2025

Marek (Nela): Příběh detranzice po 20 letech – hledání pravdy a návrat k sobě

Markův (Nely) příběh: Tranzice mi měla pomoct. Dnes vím, že to byl omyl. Tento příběh nám poslal Marek, který ve...

by Daniel Black30 října, 2025

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice ← Zpět na všechny příběhy„Dlouho jsem měla pocit, že jsem se...

by Daniel Black29 května, 2025

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem?

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem? Se svým příběhem se tentokrát...

by Tereza Kateřina Black7 března, 2025

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě?

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě? Genderová identita po traumatu bývá často nejasná...

by Tereza Kateřina Black3 srpna, 2024

Návrat k ženské identitě: Příběh RH o pochybnostech, hormonech a naději

Příběh RH: “Moje mužská role je vážně jen maska” Žena, která si prošla četnými psychiatrickými a psychologickými vyšetřeními, která podstupovala...

by Tereza Kateřina Black3 srpna, 2024

Celý článek si můžete přečíst zde: Marek (Nela): Příběh detranzice po 20 letech – hledání pravdy a návrat k sobě ">{post_title} na webu Marek (Nela): Příběh detranzice po 20 letech – hledání pravdy a návrat k sobě ">{site_name}.

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice

Daniel Black — Thu, 29 May 2025 09:37:56 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice

← Zpět na všechny příběhy

„Dlouho jsem měla pocit, že jsem se narodila ve špatném těle. Dnes už vím, že jsem se jen dlouho nedokázala přijmout.“

Rád bych vám představil příběh ženy, kterou zde pro anonymitu nazývám Klára.

Prošla velmi hlubokou a bolestivou cestou k přijetí sebe sama. Vyrůstala v prostředí, kde ženskost nebyla hodnotou, ale slabostí. V pubertě začala své tělo odmítat, uvažovala o změně pohlaví a propadala zoufalství. Její cesta ale nakonec neskončila na operačním sále, ale v terapeutickém vztahu a v hluboké osobní práci. Dnes sama pomáhá druhým.

Dětství a odpor k ženskosti

Prostředí, ve kterém Klára vyrůstala, formovalo její vztah k sobě. V rodině se ženskost zesměšňovala, přičemž muži byli zobrazováni jako silní, schopní a nezávislí, zatímco ženy jako slabé nebo méněcenné. Tato zkušenost ji vedla k tomu, že se přestala chtít identifikovat s ženstvím. Toužila po respektu, svobodě a bezpečí, které vnímala jako mužské hodnoty.

Krize identity a hledání pomoci

V dospívání začala zažívat výrazné výkyvy nálad, pocity prázdnoty, vnitřní zmatek, sebedestruktivní impulsy i problémy ve vztazích. Až později zjistila, že tyto projevy mohou souviset s tzv. hraniční poruchou osobnosti (HPO), což je stav charakterizovaný emoční nestabilitou, silným strachem z opuštění, zmatečností ve vztazích i ve vnímání sebe sama. Jiný terapeut u ní ale později uvažoval o posttraumatické stresové poruše (PTSD), tedy reakci na dlouhodobé psychické zatížení v dětství.

Klára říká, že přesné zařazení nakonec nebylo tak důležité – mnohem důležitější byla kvalita terapeutického vztahu. Díky němu se poprvé cítila přijatá taková, jaká je.

Zjistěte, kde můžete najít odbornou podporu →

Vztah k tělu a změna pohledu

Od raného věku měla potíže se svým tělem. Zažívala pocity studu, odmítání a nenávisti vůči tělesným znakům, které ji ztotožňovaly se ženstvím. Zároveň byla vystavena nevhodné pozornosti mužů, což v ní zanechalo pocit, že je vnímaná jen jako tělo, ne jako osobnost. Výsledkem byla porucha příjmu potravy, sebepoškozování a silné vnitřní napětí.

Podstoupila několik plastických operací – zmenšení prsou, nosu a později také zákrok na očních víčkách. Operace přinesly částečnou úlevu, ale skutečná změna přišla až s hlubokou terapeutickou prací.

„Nešlo jen o vzhled. Šlo o to přestat své tělo nenávidět,“ říká.

Mateřství jako zlom

Těhotenství nebylo plánované, ale přijala ho jako výzvu. Zpočátku se bála, že se opět spustí staré psychické potíže. Opak byl ale pravdou – těhotenství jí pomohlo začít se na své tělo dívat nově. S obdivem. Začala vnímat tělo jako funkční a silné.

Mateřství jí také dalo nový smysl. Ve snaze být přítomnou a milující oporou pro své dítě nacházela znovu samu sebe. Vědomě se snaží nebýt tím, co zažila doma – chce být pro dítě zázemím, člověkem, který naslouchá a vede, ne ponižuje nebo odmítá.

Ženskost, sexualita, duše

Dnes říká, že vypadá žensky, ale že to není kvůli ostatním. Obléká se a upravuje kvůli sobě – protože má ráda krásu, harmonii a estetiku. Ženskost pro ni ale není o rolích nebo vzhledu. Je to přirozený výraz toho, jak se cítí bezpečně a svobodně.

Ve vztazích stále hledá – sexuální přitažlivost pro ni není prioritou. Spíše než fyzické propojení potřebuje hluboké duševní porozumění. V současnosti se identifikuje jako někdo, kdo je spíše asexuální – a v tom nachází klid.

Vzkaz mladým lidem a těm, kdo pochybují

Na základě své zkušenosti dnes varuje před unáhlenými rozhodnutími v oblasti tranzice:

„Kdybych vyrůstala dnes, kdy je transgender téma všude, možná bych do změny pohlaví šla. Ale dnes vím, že by mi to nepomohlo. Můj problém nebyl v těle. Byl v duši – v traumatu, v raně narušené identitě. A právě práce na sobě mi přinesla stabilitu, důstojnost a nový směr.“

Přečtěte si také otevřený dopis odborníků k tématu identity →

Tento příběh jsem chtěl sdílet proto, že věřím, že nejistota v identitě může mít různé příčiny. Ne vždy to znamená, že jste se narodili ve špatném těle. Někdy se jen ztrácíme v sobě kvůli ranám, které si neseme.

Pokud vás příběh oslovil a sami procházíte podobnou nejistotou – věřte, že v tom nejste sami. Existuje cesta ven. A někdy začíná právě tím, že někomu svěříte, co prožíváte. Tento příběh je důkazem, že změna je možná – i bez změny těla.

Na našem webu najdete další osobní svědectví i odborné informace, které vám mohou pomoci.

Další příběhy

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“

Příběh z Itálie: „Život po tranzici je mnohem horší než před ní.“ Tento příběh pochází z Itálie. Vypráví ho muž,...

by Daniel Black5 listopadu, 2025

Marek (Nela): Příběh detranzice po 20 letech – hledání pravdy a návrat k sobě

Markův (Nely) příběh: Tranzice mi měla pomoct. Dnes vím, že to byl omyl. Tento příběh nám poslal Marek, který ve...

by Daniel Black30 října, 2025

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice

Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice ← Zpět na všechny příběhy„Dlouho jsem měla pocit, že jsem se...

by Daniel Black29 května, 2025

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem?

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem? Se svým příběhem se tentokrát...

by Tereza Kateřina Black7 března, 2025

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě?

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě? Genderová identita po traumatu bývá často nejasná...

by Tereza Kateřina Black3 srpna, 2024

Návrat k ženské identitě: Příběh RH o pochybnostech, hormonech a naději

Příběh RH: “Moje mužská role je vážně jen maska” Žena, která si prošla četnými psychiatrickými a psychologickými vyšetřeními, která podstupovala...

by Tereza Kateřina Black3 srpna, 2024

Celý článek si můžete přečíst zde: Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice ">{post_title} na webu Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice ">{site_name}.

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem?

Tereza Kateřina Black — Fri, 07 Mar 2025 16:00:00 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem?

Se svým příběhem se tentokrát svěřila detranziterka N, která po měsících na testosteronu opustila svou mužskou masku a rozhodla se opět žít ve své biologicky dané společenské roli. V dětství byla nucena starat se o rodinu a prošla si nejedním traumatem, přičemž se jako malá stala obětí pravidelného sexuálního násilí. Svou zkušenost sama odvyprávěla.

Dětství a první pochybnosti

Na dětství mám málo vzpomínek. Z toho, co si pamatuji, měla jsem ráda chlapecké hračky, ráda jsem si hrála s klukama. To, že „bych mohla být kluk“, mě začalo napadat až kolem devíti let. V té době pro mě nebylo těžké hrát roli kluka. Neměli jsme moc peněz, velká většina mého oblečení byla z druhé ruky, málokteré bylo dívčí.

V té době jsem měla za sebou už dvě traumata. Byla jsem svědkem agresivních situací s otcem mé sestry a mým. Často jsem byla stavěná do role, kdy jsem musela chránit mladší sestru a utěšovat matku. Já jsem už tehdy byla vždy odsunutá na vedlejší kolej. Bála jsem se sama chodit do školy nebo odkudkoli domů. Doprovod dospělé osoby jsem měla výjimečně. Nejvíc mě zaráželo, že i přesto, že mi otec vyhrožoval únosem, musela jsem být samostatná.

Druhou traumatizující zkušeností bylo první setkání se sexuálním obtěžováním. Okolí mi však nevěřilo a označilo mě za někoho, kdo si vymýšlí pro pozornost.

Smrt babičky a nutnost dospět

Mé přesvědčení, že jsem muž, sílilo. Po smrti babičky (ve 12 letech) jsem musela dospět úplně. Byla jediná, kdo mě podpořil, vyslechl a snažil se mi pomoci. Po její smrti šlo všechno z kopce. Neměla jsem žádné koníčky a musela převzít odpovědnost za mladší sestru – vodit ji do školky, školy, kroužků, pomáhat jí s úkoly a chystat nám jídlo. Musela jsem také brát ohledy na matku, která neměla nikoho.

Nikdo se mě neptal, jak se cítím. Měla jsem jen fungovat, pomáhat a neobtěžovat. To byl pro mě zlomový moment, kdy jsem se přestala komukoli svěřovat.

V té době jsem začala bojovat s jídlem. Někdy jsem nejedla vůbec, jindy jsem jedla hodně. Po smrti babičky mě začal zneužívat matčin přítel. Trvalo to téměř dva roky. Matka mi nevěřila, protože jsem se už léčila na psychiatrii. Nakonec byl dotyčný odsouzený. Ani škola mi nepřinesla úlevu, protože jsem čelila šikaně.

Tranzice a zklamání

Kolem 15. roku jsem si byla prakticky jistá, že jsem muž. Moje dětská doktorka mi říkala, že chci jen utéct do role muže. Tehdy jsem jí nevěřila a myslela si, že mi nechce pomoci.

Na sexuologii jsem se dostala až v dospělosti. Měla jsem problémy s výbušností, ale nikdo mi neřekl, že bych měla řešit svou psychiku a traumata. Jediná podmínka pro pokračování byla, abych měla svou výbušnost pod kontrolou.

Po změně lékaře mi byly nasazeny hormony asi po čtyřech až pěti měsících. Ve chvíli prvního receptu a injekce jsem byla šťastná. Nečekala jsem, že mi to štěstí vydrží tak krátkou dobu a že budu tak brzy nespokojená. Poměrně brzy jsem vypadala jako muž. Během dvou a půl měsíců nikdo, kdo mě neznal, nepoznal, že jsem trans.

Zlom a detranzice

Čím víc jsem vypadala jako muž a čím déle jsem měla hormony, tím více jsem věděla, že to nechci. Bála jsem se, že mě odborníci kolem mě odsoudí. Hormony mi byly odebrány po necelých devíti měsících kvůli hospitalizaci na psychiatrii.

Na hormonech se mi zhoršily úzkosti a prožila jsem dvě silné úzkostné epizody, kdy jsem nebyla schopná nic vypít ani sníst. Poprvé mě musela odvézt záchranka po pěti dnech s dehydratací a kolapsem. Za těch necelých devět měsíců jsem přibrala 35 kg, což mi psychicky velmi ublížilo. Přestože jsem měla stejný režim jako před hormony, kdy jsem hubla, tentokrát to nefungovalo. Po vysazení hormonů mi váha začala klesat, ale psychicky jsem se necítila lépe. Pořád v sobě mám zkreslený obraz svého těla.

Reakce okolí a nový začátek

Důležité je, že:

Okolí mou detranzici přijalo hůře než tranzici.
Několik známých mě odstřihlo.
Na ulici na mě začali lidé křičet, hlavně muži.
Čím více jsem vypadala žensky, tím horší reakce přicházely.

Nevím, zda je to zimním obdobím, ale situace se trochu zlepšila. Přesto jsem nervózní z toho, jak všechno bude probíhat na jaře a v létě, protože právě tehdy byly útoky nejhorší.

Teď už chápu, že moje tranzice byla útěk. Ještě mě čeká hodně práce na sobě samé, ale jsem rozhodnutá jít dál.

Další příběhy

Celý článek si můžete přečíst zde: “Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem? ">{post_title} na webu “Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem? ">{site_name}.

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě?

Tereza Kateřina Black — Sat, 03 Aug 2024 20:29:22 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě?

Genderová identita po traumatu bývá často nejasná a bolestivá. Se svým příběhem se nám svěřila Kateřina, kterou jako malou dívku okolí přesvědčovalo, že měla být chlapcem. Mezi desátým a třináctým rokem života byla obětí sexuálního zneužívání členem rodiny, měla problémy ve škole, propadala sebepoškozování a často bojovala s toužebnými myšlenkami na smrt. Bývalá úspěšná kulturistka, pečující matka a masérka se zaměřením na psychosomatiku dnes pomáhá nespokojeným lidem najít sebe samého. Své zkušenosti nám sama sepsala.

,,Prý jsem měla být kluk… “

Vyrůstala jsem v obyčejné rodině společně se sestrou, máma byla švadlenka a táta malíř pokojů. Už od mala jsem byla aktivní dítě a všichni mi říkali, že jsem měla být kluk. Nepamatuji si, s čím jsem si hrála jako malá, ale pořád jsem lezla po stromech a vyhledávala rvačky. Nerozuměla jsem si s holkami, vadily mi. Byla jsem zvláštní, prostě jako kluk.

Ve škole to bylo nic moc, učení mi nešlo. Neustále jsem byla srovnávaná se svojí sestrou, která byla podle představ „ideální”…

Moje chování výrazně ovlivnila událost, kdy v mých asi 10 letech začalo docházelo k sexuálnímu zneužívání ze strany nevlastního dědy, to trvalo asi do mých 13 let a skončilo s první menstruací. Od té doby problémy jen narůstaly, stejně jako se mi zhoršil vztah s rodiči, tak i ve škole, kde mi hrozili polepšovnou. Cítila jsem takovou nenávist k sobě a k tomu, co se mi dělo, že jsem se začala poškozovat řezáním do ruky a myšlenky na sebevraždu byly každodenní součástí, obzvlášť když jsem dostala špatnou známku.

Na testosteronu se změnilo i moje chování

V tomto čase jsme se často stěhovali a byla jsem docela fyzicky silná. Toho si všimla matka a přihlásila mě do fitka. Budovala jsem svaly a začala chodit se svým trenérem. Pořád jsem byla mezi muži, chodila s nimi na pivo a hrála nohejbal.

Začala jsem brát první hormony – testosteron. Začala jsem závodně dělat kulturistiku a v 18 letech jsem vyhrála juniorské mistrovství světa. Úspěchy a pochvala rodičů mě motivovaly, ale zároveň jsem cítila, že podvádím. Neustálý boj sama se sebou dával zabrat mé psychice. Přeměna nebyla jen fyzická, ale změnilo se i moje chování, hrubší hlas, chloupky na bradě, agresivita, ochranitelské pudy, byla jsem tvrdá, dominantní. Ve dvaceti letech jsem se odstěhovala do Brna a začala dělat trenérku ve fitku. Hormony jsem brala pořád a taky jsem dost přitahovala lesbičky, se kterými jsem chodila na diskotéky. Vztah s trenérem skončil a taky sport, který mi byl vším. Musela jsem se rozhodnout, jestli budu závodit dál v kategorii ženy, což by obnášelo zvýšení dávek steroidů, a to jsem věděla, že je cesta do pekla. Zkusila jsem nějaké líbání s holkou na diskotéce, ale to mi bylo nepříjemné a zmatek pokračoval.

Po vysazení hormonů jsem se začala měnit. Deprese, výkyvy nálad, chronická únava, vyčerpání. Život šel dál, za spoustou věcí jsem zavřela dveře, vdala jsem se porodila syna ve 29 letech. Porodem se mi ovšem vrátily vzpomínky na dětství, začala jsem být nespokojená snad úplně se vším, frustrovaná matka. Utíkala jsem na párty, nechala jsem si udělat prsa, myslela jsem, že mi to víc pomůže cítit se jako žena, vyzkoušela jsem drogu. Bylo to opět těžké období, které skončilo rozvodem. Sama s dítětem v malém bytě jsem hledala odpovědi…

Sebevražedné myšlenky se vrátily

Snad poprvé mi došlo, že potřebuji pomoc, protože se vrátily moje myšlenky na smrt. Doktor mi předepsal antidepresiva, které jsem brala asi 14 dní, a s tím přišlo moje první uvědomění, že se po nich cítím jako na droze omámená, opět jsem nebyla sama sebou. Kamarádka mi tehdy doporučila alternativní terapie, které jsem neznala, a tak jsem se začala intenzivně zajímat o různé sebepoznávací metody. Bylo mi lépe, první výsledky se začaly dostavovat. Zažívala jsem takové první pocity spokojenosti, sice jen krátce, ale přece.

Tato cesta mi pomohla se zklidnit a najít odpovědi na můj chaos, který jsem často cítila.

Byla to taková práce s podvědomím.

Odešla jsem z fitka a začala se věnovat masážím a psychosomatice. Pomáhám dalším lidem přes jejich zdravotní problémy a potíže ve vztazích najít sebe sama. Chodí ke mně ženy, které jsou vyzařováním spíše mužské a chováním stejně tak, jak jsem to měla i já. Postupně při odhalování témat a psychoterapie se jejich hormonální ladění upravuje, bez přidání chemikálií do těla. Tělo si to umí přenastavit samo. Aby se tak dělo, je potřeba vstupovat do podvědomí, kde se skrývají příčiny jejich potíží, velký vliv na to mají potlačené emoce, které pak způsobují celkovou nerovnováhu organismu. V podvědomí jsou často uložené vzpomínky, které buď člověk vytěsnil, nebo si je už nepamatuje.

Člověk není omylem, kterým se cítí být

Dá se to přeprogramovat, je to vlastně taková mentální práce, kdy dochází k jinému pohledu na situace, které člověk zažil. Diagnóza je často chápána jako záležitost čistě fyzická a tak se k ní i přistupuje. Lékaři vlastně opravují projevy těla, pokud se to týká somatické nemoci, a duševní stav není tak úplně v zájmu.

Klasický psycholog, který má vzdělání bez vlastní zkušenosti, na to nestačí, nebo může pomoci jen do určité míry. Věřím, že tak, jak se člověk narodil, je úplně v pořádku. I to, jaké tělo má. Není žádnou chybou nebo omylem, kterým se cítí být.

Celý článek si můžete přečíst zde: Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě? ">{post_title} na webu Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě? ">{site_name}.

Návrat k ženské identitě: Příběh RH o pochybnostech, hormonech a naději

Tereza Kateřina Black — Sat, 03 Aug 2024 20:19:44 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

Příběh RH: “Moje mužská role je vážně jen maska”

Žena, která si prošla četnými psychiatrickými a psychologickými vyšetřeními, která podstupovala nebezpečnou hormonální terapii a která vyrůstala v chlapeckém oblečení, popsala ve svém svědectví náročnou cestu zpět k vlastní identitě. Co v ní vyvolávalo touhu po životě v roli muže?

“Pocit, že jsem kluk/muž se ve mně objevil v nižších letech, jen jsem si to nedokázala pojmenovat. Nechápala jsem, proč se mi líbí to, že ve mně lidé vidí kluka. Chtěla jsem zapadat mezi kluky (tehdy jsem měla dost oblečení chlapeckého, bylo to děděné). Prošla jsem si traumatem a začala se léčit na psychiatrii. Přesvědčení, že jsem muž, ve mně rostl. V pubertě jsem se musela začít oblékat jako žena, protože žena jsem. Musela jsem si nechat narůst vlasy. Cítila jsem se tehdy poníženě, odporně. Přestože to nebylo nějak moc vyzývavé oblečení, i tak jsem se cítila nahá.”

“Odpor k mému tělu začal narůstat. Krátce před dospělostí jsem se opět dostala spíše k pánskému oblečení, k pánskému spodnímu prádlu. V 19 letech jsem se svěřila obvodní doktorce s tím, jak se cítím. Odeslala mě na sexuologii. Ve městě, kde jsem byla, se lékař transsexualitě nevěnoval, odeslal mě do Prahy.”

“Tehdejší doktorka se řídila psychologickým vyšetřením, že jsem muž, ale říkala, že je potřeba se vším počkat, abych se dala prvně do kupy a pak teprve zahájila změnu. Jediné co proběhlo, byla změna jména. Z důvodu stěhování byla pro mě lepší Plzeň. Asi jsem tehdy cítila trošku křivdu, že se nikam neposouvám. V Plzni jsem začala docházet na sexuologii v roce 2021, klasika, znovu psychologické vyšetření, endokrinologie, gynekologie. V únoru roku 2022 jsem začala brát testosteron.”

“Byla jsem na hormonech 8 měsíců.”

“Prvních zhruba 5 měsíců jsem byla šťastná, přestaly mi měsíční problémy, byla jsem silnější, svým způsobem stabilnější, cítila jsem se i psychicky odolnější, byla jsem odvážnější. Líbily se mi změny, které se začaly dít. Byla jsem šťastná, že mě okolí začíná vnímat jako může. Změny byly celkem rychlé, lidé, kteří mě neznali, nepoznali, že nejsem „normální“ muž.”

“Po zmíněných 5 měsících jsem začala cítit pochyby, na injekci jsem začala chodit s jakýmsi odporem…? Nejistotou, jestli to vážně chci. Měla jsem pocit, že na injekce musím, když už jsem se dala na tuto cestu, musím ji dokončit. Měla jsem pocit, že zklamu všecky okolo, že se mnou odborníci tráví tolik času, že to musím dodělat, abych nemrhala jejich časem. Neměla jsem odvahu celou hormonální terapii ukončit s tím, že chci aspoň počkat.”

“V létě 2022 jsem skončila hospitalizovaná na psychiatrii. Navazovala jsem ještě v jedné léčebně, kde mi nakonec po konzultaci můj sexuolog hormony odebral, protože mi jasně zhoršily psychiku. Byla jsem přesvědčená, že to nebyly hormony, zpětně si ale říkám, že asi jo. Ségra tou dobou poprvé otěhotněla, obrečela jsem to. Poprvé mi došlo, že si možnost vlastních dětí nechám sebrat, že chci děti, chci rodinu. Z odebrání hormonů jsem byla zklamaná, že jsem o ně přišla, ale pocit jakýsi úlevy byl silnější.”

“Mám strach s tím jít ven, vlastně nevím pořádně proč. Vím, že mám štěstí.”

“Po návratu domů jsem o ně začala bojovat znovu. I přes ty pochyby, těhotenství ségry, které se mnou dost pohnulo, jsem měla pocit, že to musím dokončit. Nebyla jsem si vůbec schopná připustit, že by můj problém měl být jiný. Že bych se měla zaměřit na psychiku. V létě 2023 jsem poprvé slyšela, že bych se měla zaměřit právě na psychickou stránku a s celou tranzici přinejmenším odsunout. Začala jsem nad tím přemýšlet. Vždy jsem měla klinické psychology, ale nikdy se mnou do hloubky nešli.”

“Ten rok jsem dostala žádanku znovu na psychologické vyšetření, objednala jsem se, termín mi byl zrušený, o další jsem si neřekla. Od ledna tohoto roku mám psychoterapeutku, která se mnou začíná řešit stará traumata. Myslela jsem, že mám problémů daleko míň a z velké části zpracované. Mám za sebou teprve tři terapie. Znovu jsem slyšela, že nejsem muž a měla bych celou změnu přinejmenším odložit. Nevím, jestli je to vůbec možné, ale po třech terapiích jsem si konečně připustila, že vážně.”

“Pocity, že jsem žena, se mi objevovaly už od podzimu 2022, teď od ledna je to intenzivní a dost časté. Došlo mi, že moje mužská role je vážně jen útěk, maska, ve které se cítím bezpečně. Nechci zpátky hormony, nechci operace, nechci přijít o plodnost. Pomohla mi dost i partnerka. Asi to pro mě byla „poslední tečka“ v uvědomění. Začínám si pomalu kupovat víc ženské věci. Asi nikdy nebudu typ ženy, která by chodila v šatech, sukních, kdo ví jak namalovaná. Pořád ale chci svoji ženskost dát najevo.”

Celý článek si můžete přečíst zde: Návrat k ženské identitě: Příběh RH o pochybnostech, hormonech a naději ">{post_title} na webu Návrat k ženské identitě: Příběh RH o pochybnostech, hormonech a naději ">{site_name}.

Sascha Bailey: Sebepoznání a otázky kolem transgender identity

Tereza Kateřina Black — Sat, 03 Aug 2024 20:14:44 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

Sascha Bailey: Sebepoznání a otázky kolem transgender identity

29letý Sascha Bailey, umělec a syn významného britského fotografa, nedávno ve článku pro britský Daily Mail sdílel svůj příběh o hledání vlastní identity a následných pochybnostech při zvažování tranzice. Sascha, třetí potomek a syn otcovy čtvrté partnerky, před dvěma lety procházel velmi komplikovaným obdobím. Již několik měsíců zvažoval sebevraždu, když mu na diskuzních fórech začali příslušníci trans komunity nabízet své rady a možnost proměny v ženu. Jejich podpora a manipulativní fráze muže nakonec přesvědčili o benefitech tranzice a důvodech, proč by měl procesem sám projít.

Původní vizí bylo stát se „skutečnou Barbie“, ženou s plnými křivkami a dlouhými blond vlasy. Avšak poté, co začal hlouběji zkoumat své pocity a motivace, došel k uvědomění, že změna identity není tou správnou odpovědí na komplexní emocionální problémy, které ve svém nitru prožíval.

Článek detailně popisuje Saschovo manželství, které on sám označuje za zdroj PTSD (tedy posttraumatické stresové poruchy), a rozhodnutí pro tranzici ve snaze utéct před silnými depresemi. Změnu však odložil, což mu později umožnilo dojít k závěru, že nemusí změnit svůj vzhled a způsob sebevnímání k tomu, aby začal pracovat na svých psychických potížích. ,,Tranzice pro mě byl způsob sebevraždy, aniž bych opravdu zemřel. Byl jsem tak nešťastný a nespokojený se svým životem,” popsal Sascha. ,,Myslel jsem si, že když udělám tuhle jednu věc, tak se všechno změní. Mohl bych ze sebe vytvořit úplně nového člověka.”

Přesvědčený Sascha se sešel s odborníkem, který mu okamžitě potvrdil diagnózu a předepsal mu hormonální terapii. Hormony si ale Sascha nikdy nevyzvedl. ,,Vidím obrovský problém v tom, jak velké množství diagnóz genderového nesouladu se teď určuje. Myslím si, že je hodně lidí jako já, kteří jsou jen nepopsatelně nešťastní a věří, že tranzice z nich udělá nového člověka a všechno spraví,” doplnil. ,,Když jsem se rozhodl, že jsem trans, bylo mi skvěle, protože jsem měl pocit, že se blížím k dosažitelnému cíli.”

Zachránilo ho až neočekávané zpomalení procesu tranzice, díky němuž došel ke dvěma důležitým závěrům: ,,Zaprvé, nemůžu vědět, jak se cítí žena, protože jsem ženou nikdy nebyl. Takže ta představa, že říkám větu ‘Cítím se jako žena’, mi přišla naprosto absurdní,” konstatoval Sascha. ,,Zadruhé, uvědomil jsem si, že nemusím měnit svůj vzhled kvůli tomu, jak jsem se cítil uvnitř. Musel jsem se s tím jen smířit.”

Sascha zakončuje své vyprávění slovy: ,,Je to moje zkušenost, ze srdce mluvím o něčem, co znám.” Navzdory možnosti, že se stane terčem online kritiky, vyjadřuje naději, že jeho příběh bude inspirací pro ty, kteří prochází podobnými výzvami.

Celý článek si můžete přečíst zde: Sascha Bailey: Sebepoznání a otázky kolem transgender identity ">{post_title} na webu Sascha Bailey: Sebepoznání a otázky kolem transgender identity ">{site_name}.

KK z Ostravy: ,,Nechci, aby se pravda skrývala“

Tereza Kateřina Black — Sat, 03 Aug 2024 20:07:56 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

KK z Ostravy

,,Pomalu mi přišlo, že se v Česku o detranzicích vůbec nemluví, a když ano, okamžitě se ten člověk umlčí a zadupe do země trans kultem,” říká KK – matka, která se po dokončení tranzice rozhodla hraní mužské role ukončit a postupně detranzitovat zpět na ženu.

,,Dávno nemám růžové brýle a především to mám v sobě srovnané. Chci pomoci lidem otevřít oči ohledně celého trans aktivismu a především sdílet svůj příběh. Tentokrát z pohledu holky, co si myslela, že je kluk, co se chtěla stát mužem,” dodává. Dle svých slov zná velké množství dívek a žen, které na ‘celý tenhle trans train naskočily’ stejně jako ona. ,,Nechci, aby se pravda skrývala, natož trestala. O to více mě děsí budoucnost společnosti, ve které bude vyrůstat příští generace dětí.”

Takzvaná genderová dysforie či genderový nesoulad nejčastěji vzniká u dívek v pubertě, kdy se mění vzhled jejího těla z dětského na ženské, popisuje KK. Za nejhůře snášený orgán u takto smýšlejících dospívajících označuje poprsí, kvůli němuž se může dívka stát terčem nevhodných poznámek či přímo sexuálního obtěžování. ,,Od dívek se i společensky očekává jiné chování, většinou ‘dospělejší’, ačkoliv je to ještě dítě,” dodává. ,,Zároveň jsou zde rozdíly mezi sourozenci, kdy se chlapci něco dovolí a dívka to má zakázané jednoduše proto, že je dívkou. To pak nepřímo vede tu dívku k myšlence, že by chtěla být kluk, že se raději měla narodit jako kluk.”

,,Nebezpečí nastává v tom, že žijeme v době, kdy vyhledat si jakékoliv informace není problém,” konstatuje KK. ,,A pokud nějaká taková dívka už s tím traumatem a myšlenkou, že měla být raději klukem, napíše podobnou myšlenku do Googlu, nalezne spoustu informací o transgenderu a transsexualismu, čímž se její myšlenka obvykle ještě umocní. Přichází přesvědčení o tom, že ‘být holka je na hovno, jsem kluk v holčičím těle’, a to už spouští tu řetězovou reakci.”

KK následně popisuje rizika tranzic na jednoduchém příkladu 15 leté dívky, která se se svým problémem svěří rodičům. ,,Rodiče jsou staršího ročníku, přičemž tehdy ještě trans aktivismus nebyl slyšet. Neví si s tím rady, tak vezmou dívku k odborníkovi,” vysvětluje KK. ,,Tento odborník pak doporučí další postup. Dívka je přesvědčená o tom, že je skutečně chlapcem, a tak jí nasadí hormony. To samozřejmě se souhlasem zákonného zástupce, jelikož se stále jedná o dítě. Pokud by však rodič nesouhlasil, dítě by se jim pochopitelně vzepřelo a narušilo by to jejich rodinné vztahy, což většinou rodiče nechtějí riskovat, a tak tady máme mladou patnáctiletou holku na testosteronu, která podstoupí dvojitou mastektomii a pro nutnost zápisu písmenka ‘M’ do oficiálních identifikačních dokumentů podstoupí kastraci.” Detranziterka na tomto místě upozorňuje, že se jedná o dva nevratné chirurgické zákroky. Dvojitá mastektomie je českým dívkám s diagnostikovaným genderovým nesouladem nabízena právě od 15 let.

KK se v rozhovoru mimo jiné dotkla další rozšířené související problematiky: ,,Třeba znatelný ‘gay-fetish’ u oněch dívek, což také svým způsobem souvisí s pubertou a probouzející se sexualitou. Rozhodně je valná většina z nich ovlivněna Yaoi, takzvanou ‘boys love’, což je homosexuální žánr japonského anime, manga či manhwa, jejichž hlavní cílovou skupinou jsou převážně čtenáři ženského pohlaví,” konstatuje. ,,Zaměřuje se to příběhovou linií na lásku mezi muži. Často bývá dost explicitní a 18+. Většinou jsou pak takové dívky ‘vedeny’ jako gay trans kluci. Na různých anime akcích jich upřímně vídám až příliš často a ve velkém množství.”

“Jedná se opět o více rozšířený fenomén s nástupem internetu a mladí lidé bývají snadným terčem.”

KK na závěr pobízí mladé a jejich rodiče k řešení problému mimo trans kruh. ,,Zkrátka než hned naskočit na hormony, je rozhodně lepší najít opravdu skvělého terapeuta či psychologa, co nejede v trans kultu, aby se našla skutečná příčina toho, proč si to o sobě ta holka myslí,” upozorňuje. ,,To se samozřejmě okamžitě neděje, nebo snad vůbec, a i když se to stane, tak ta holka odmítá slyšet opačný názor a jde za jiným ‚odborníkem‘, který jí ty hormony napíše.”

Celý článek si můžete přečíst zde: KK z Ostravy: ,,Nechci, aby se pravda skrývala“ ">{post_title} na webu KK z Ostravy: ,,Nechci, aby se pravda skrývala“ ">{site_name}.

Zpět k sobě: Příběh Daniela Blacka a neochota systému řešit detranzici

Tereza Kateřina Black — Sat, 03 Aug 2024 19:14:29 +0000

Tento článek pochází z webu Based Initiative z. s. ">{site_name}.

Osobní zkušenost Daniela Black: Jak se k detranzici staví profesionálové?

Daniel Black žil jako transsexuál po dobu šesti let. Sociální tranzici zahájil v 16 letech a detranzitoval ve 22 letech. Jeho ošetřující sexuoložka mu stanovila nesprávnou diagnózu – tzv. genderový nesoulad – a zcela ignorovala příznaky jiné psychické poruchy, především hraniční poruchy osobnosti. Ta mu byla oficiálně diagnostikována až v roce 2022. Místo řešení hlubokých psychických potíží, jako byly deprese nebo anorexie, se lékařka soustředila – stejně jako v případě jiných klientů – na finanční zisk plynoucí z nového tranzitujícího pacienta.

Spolu s dalším uznávaným sexuologem se ho lékařka pokusila od detranzice odradit nepravdivým tvrzením. Oba mu nezávisle tvrdili, že detranzice není legislativně možná. Daniel však tuto lež vyvrátil okamžitě – podařilo se mu navrátit si mužské rodné číslo díky osobním kontaktům mezi lékaři.

Zkušenost ukazuje, že někteří odborníci v oblasti transsexuality ohýbají pravdu ve svůj prospěch – ať už jde o zákonné postupy, dopady hormonální terapie, výsledky operací nebo statistiky. Mezi často opakovanými nepravdami je i tvrzení, že v Česku neexistují žádní detranz lidé – tvrzení, které není pravdivé.

Daniel Black je sice prvním detrans člověkem v ČR, který o své zkušenosti mluví veřejně, ale rozhodně není jediný, kdo získal zpět své biologické pohlaví.

„Dva přední čeští sexuologové mi tvrdili, že detranzice není možná, že nemá precedent a že nikdo v Česku ji dosud nepodstoupil,” říká Daniel.

„Pomohl mi až chirurg, který mi odstranil implantáty a rekonstruoval hrudní svaly. Byl znepokojen tím, co slyšel, a zavolal mé sexuoložce. Až jemu přiznala, že detranzice možná je – ale jen za stejných podmínek jako původní tranzice: stejné testy, doba, komise… Samozřejmě to byla další lež.“

„Se sexuoložkou jsem se po čase sešel. Odmítla vysvětlit, jak ke své diagnóze dospěla. Nakonec pouze řekla, že na detranzice neexistuje precedent a že to mám řešit s autoritami.“

„Kontaktoval jsem Ministerstvo zdravotnictví. Odmítl jsem znovu podstupovat tranzici – jsem biologický muž, proč bych měl znovu žádat, abych byl zapsán jako muž? Úřednice mi potvrdila, že jedinou zákonnou podmínkou změny pohlaví (a tedy i návratu) je kastrace – což je požadavek kladený i na trans lidi při první změně. Takže žádná další tranzice není potřeba.“

Pomoc místo mlčení

Cílem Daniela je sdílet pravdu, kterou musel těžce odkrývat, a pomáhat dalším lidem. Každý den dostává zprávy od těch, kdo tranzice litují a bojí se z ní vystoupit. Ozývají se mu i rodiče dětí, které věří, že jsou opačného pohlaví.

„Tenhle kult, který se přiživuje na utrpení psychicky křehkých lidí, musí skončit. A jestli mě za to budou nenávidět liberálové? Ať klidně.“

Jednoduché otázky nevyřčeny

Sexuologové a psychologové se v Česku často vůbec neptají na zásadní otázky:

„Proč se cítíte jako opačné pohlaví?“

„Proč máte pocit, že nejste tím, kým opravdu jste?“

„Co tě vedlo k tomu, že jsi přestal milovat sám sebe?“

„Co tě přimělo chtít se stát někým jiným?“

Odborníci, kteří tyto otázky položí, jsou často označeni za transfobní. Přitom právě tyto otázky mohou pomoci člověku navrátit se k sobě a začít se skutečně léčit – za pomoci kvalitní psychoterapie. Dnes je však často rychlá tranzice považována za „řešení“ a příležitost pro zisk.

,,Kdyby mi tehdy někdo řekl ‚ne‘ a opravdu se snažil objektivně pochopit mé problémy, nikdy bych nedopadl tak, jak jsem dopadl. To, co se mi stalo, je zločin – a čekám na dobu, kdy budou všichni, kdo stojí za tímto demagogickým hnutím, které ničí lidské životy, spravedlivě potrestáni.“

Celý článek si můžete přečíst zde: Zpět k sobě: Příběh Daniela Blacka a neochota systému řešit detranzici ">{post_title} na webu Zpět k sobě: Příběh Daniela Blacka a neochota systému řešit detranzici ">{site_name}.