Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice
„Dlouho jsem měla pocit, že jsem se narodila ve špatném těle. Dnes už vím, že jsem se jen dlouho nedokázala přijmout.“
Rád bych vám představil příběh ženy, kterou zde pro anonymitu nazývám Klára.
Prošla velmi hlubokou a bolestivou cestou k přijetí sebe sama. Vyrůstala v prostředí, kde ženskost nebyla hodnotou, ale slabostí. V pubertě začala své tělo odmítat, uvažovala o změně pohlaví a propadala zoufalství. Její cesta ale nakonec neskončila na operačním sále, ale v terapeutickém vztahu a v hluboké osobní práci. Dnes sama pomáhá druhým.
Dětství a odpor k ženskosti
Prostředí, ve kterém Klára vyrůstala, formovalo její vztah k sobě. V rodině se ženskost zesměšňovala, přičemž muži byli zobrazováni jako silní, schopní a nezávislí, zatímco ženy jako slabé nebo méněcenné. Tato zkušenost ji vedla k tomu, že se přestala chtít identifikovat s ženstvím. Toužila po respektu, svobodě a bezpečí, které vnímala jako mužské hodnoty.
Krize identity a hledání pomoci
V dospívání začala zažívat výrazné výkyvy nálad, pocity prázdnoty, vnitřní zmatek, sebedestruktivní impulsy i problémy ve vztazích. Až později zjistila, že tyto projevy mohou souviset s tzv. hraniční poruchou osobnosti (HPO), což je stav charakterizovaný emoční nestabilitou, silným strachem z opuštění, zmatečností ve vztazích i ve vnímání sebe sama. Jiný terapeut u ní ale později uvažoval o posttraumatické stresové poruše (PTSD), tedy reakci na dlouhodobé psychické zatížení v dětství.
Klára říká, že přesné zařazení nakonec nebylo tak důležité – mnohem důležitější byla kvalita terapeutického vztahu. Díky němu se poprvé cítila přijatá taková, jaká je.
Vztah k tělu a změna pohledu
Od raného věku měla potíže se svým tělem. Zažívala pocity studu, odmítání a nenávisti vůči tělesným znakům, které ji ztotožňovaly se ženstvím. Zároveň byla vystavena nevhodné pozornosti mužů, což v ní zanechalo pocit, že je vnímaná jen jako tělo, ne jako osobnost. Výsledkem byla porucha příjmu potravy, sebepoškozování a silné vnitřní napětí.
Podstoupila několik plastických operací – zmenšení prsou, nosu a později také zákrok na očních víčkách. Operace přinesly částečnou úlevu, ale skutečná změna přišla až s hlubokou terapeutickou prací.
„Nešlo jen o vzhled. Šlo o to přestat své tělo nenávidět,“ říká.
Mateřství jako zlom
Těhotenství nebylo plánované, ale přijala ho jako výzvu. Zpočátku se bála, že se opět spustí staré psychické potíže. Opak byl ale pravdou – těhotenství jí pomohlo začít se na své tělo dívat nově. S obdivem. Začala vnímat tělo jako funkční a silné.
Mateřství jí také dalo nový smysl. Ve snaze být přítomnou a milující oporou pro své dítě nacházela znovu samu sebe. Vědomě se snaží nebýt tím, co zažila doma – chce být pro dítě zázemím, člověkem, který naslouchá a vede, ne ponižuje nebo odmítá.
Ženskost, sexualita, duše
Dnes říká, že vypadá žensky, ale že to není kvůli ostatním. Obléká se a upravuje kvůli sobě – protože má ráda krásu, harmonii a estetiku. Ženskost pro ni ale není o rolích nebo vzhledu. Je to přirozený výraz toho, jak se cítí bezpečně a svobodně.
Ve vztazích stále hledá – sexuální přitažlivost pro ni není prioritou. Spíše než fyzické propojení potřebuje hluboké duševní porozumění. V současnosti se identifikuje jako někdo, kdo je spíše asexuální – a v tom nachází klid.
Vzkaz mladým lidem a těm, kdo pochybují
Na základě své zkušenosti dnes varuje před unáhlenými rozhodnutími v oblasti tranzice:
„Kdybych vyrůstala dnes, kdy je transgender téma všude, možná bych do změny pohlaví šla. Ale dnes vím, že by mi to nepomohlo. Můj problém nebyl v těle. Byl v duši – v traumatu, v raně narušené identitě. A právě práce na sobě mi přinesla stabilitu, důstojnost a nový směr.“
Tento příběh jsem chtěl sdílet proto, že věřím, že nejistota v identitě může mít různé příčiny. Ne vždy to znamená, že jste se narodili ve špatném těle. Někdy se jen ztrácíme v sobě kvůli ranám, které si neseme.
Pokud vás příběh oslovil a sami procházíte podobnou nejistotou – věřte, že v tom nejste sami. Existuje cesta ven. A někdy začíná právě tím, že někomu svěříte, co prožíváte. Tento příběh je důkazem, že změna je možná – i bez změny těla.
Na našem webu najdete další osobní svědectví i odborné informace, které vám mohou pomoci.
Další příběhy
Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice
Příběh Kláry: Cesta k přijetí sebe sama bez tranzice ← Zpět na všechny příběhy„Dlouho jsem měla pocit, že jsem se...
“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem?
“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem? Se svým příběhem se tentokrát...
Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě?
Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě? Genderová identita po traumatu bývá často nejasná...
Návrat k ženské identitě: Příběh RH o pochybnostech, hormonech a naději
Příběh RH: “Moje mužská role je vážně jen maska” Žena, která si prošla četnými psychiatrickými a psychologickými vyšetřeními, která podstupovala...
Sascha Bailey: Sebepoznání a otázky kolem transgender identity
Sascha Bailey: Sebepoznání a otázky kolem transgender identity 29letý Sascha Bailey, umělec a syn významného britského fotografa, nedávno ve článku...
KK z Ostravy: ,,Nechci, aby se pravda skrývala“
KK z Ostravy ,,Pomalu mi přišlo, že se v Česku o detranzicích vůbec nemluví, a když ano, okamžitě se ten...