“Detranzici snášelo mé okolí hůř než tranzici”: Co vedlo N k touze stát se mužem?
Se svým příběhem se tentokrát svěřila detranziterka N, která po měsících na testosteronu opustila svou mužskou masku a rozhodla se opět žít ve své biologicky dané společenské roli. V dětství byla nucena starat se o rodinu a prošla si nejedním traumatem, přičemž se jako malá stala obětí pravidelného sexuálního násilí. Svou zkušenost sama odvyprávěla.
Dětství a první pochybnosti
Na dětství mám málo vzpomínek. Z toho, co si pamatuji, měla jsem ráda chlapecké hračky, ráda jsem si hrála s klukama. To, že „bych mohla být kluk“, mě začalo napadat až kolem devíti let. V té době pro mě nebylo těžké hrát roli kluka. Neměli jsme moc peněz, velká většina mého oblečení byla z druhé ruky, málokteré bylo dívčí.
V té době jsem měla za sebou už dvě traumata. Byla jsem svědkem agresivních situací s otcem mé sestry a mým. Často jsem byla stavěná do role, kdy jsem musela chránit mladší sestru a utěšovat matku. Já jsem už tehdy byla vždy odsunutá na vedlejší kolej. Bála jsem se sama chodit do školy nebo odkudkoli domů. Doprovod dospělé osoby jsem měla výjimečně. Nejvíc mě zaráželo, že i přesto, že mi otec vyhrožoval únosem, musela jsem být samostatná.
Druhou traumatizující zkušeností bylo první setkání se sexuálním obtěžováním. Okolí mi však nevěřilo a označilo mě za někoho, kdo si vymýšlí pro pozornost.
Smrt babičky a nutnost dospět
Mé přesvědčení, že jsem muž, sílilo. Po smrti babičky (ve 12 letech) jsem musela dospět úplně. Byla jediná, kdo mě podpořil, vyslechl a snažil se mi pomoci. Po její smrti šlo všechno z kopce. Neměla jsem žádné koníčky a musela převzít odpovědnost za mladší sestru – vodit ji do školky, školy, kroužků, pomáhat jí s úkoly a chystat nám jídlo. Musela jsem také brát ohledy na matku, která neměla nikoho.
Nikdo se mě neptal, jak se cítím. Měla jsem jen fungovat, pomáhat a neobtěžovat. To byl pro mě zlomový moment, kdy jsem se přestala komukoli svěřovat.
V té době jsem začala bojovat s jídlem. Někdy jsem nejedla vůbec, jindy jsem jedla hodně. Po smrti babičky mě začal zneužívat matčin přítel. Trvalo to téměř dva roky. Matka mi nevěřila, protože jsem se už léčila na psychiatrii. Nakonec byl dotyčný odsouzený. Ani škola mi nepřinesla úlevu, protože jsem čelila šikaně.
Tranzice a zklamání
Kolem 15. roku jsem si byla prakticky jistá, že jsem muž. Moje dětská doktorka mi říkala, že chci jen utéct do role muže. Tehdy jsem jí nevěřila a myslela si, že mi nechce pomoci.
Na sexuologii jsem se dostala až v dospělosti. Měla jsem problémy s výbušností, ale nikdo mi neřekl, že bych měla řešit svou psychiku a traumata. Jediná podmínka pro pokračování byla, abych měla svou výbušnost pod kontrolou.
Po změně lékaře mi byly nasazeny hormony asi po čtyřech až pěti měsících. Ve chvíli prvního receptu a injekce jsem byla šťastná. Nečekala jsem, že mi to štěstí vydrží tak krátkou dobu a že budu tak brzy nespokojená. Poměrně brzy jsem vypadala jako muž. Během dvou a půl měsíců nikdo, kdo mě neznal, nepoznal, že jsem trans.
Zlom a detranzice
Čím víc jsem vypadala jako muž a čím déle jsem měla hormony, tím více jsem věděla, že to nechci. Bála jsem se, že mě odborníci kolem mě odsoudí. Hormony mi byly odebrány po necelých devíti měsících kvůli hospitalizaci na psychiatrii.
Na hormonech se mi zhoršily úzkosti a prožila jsem dvě silné úzkostné epizody, kdy jsem nebyla schopná nic vypít ani sníst. Poprvé mě musela odvézt záchranka po pěti dnech s dehydratací a kolapsem. Za těch necelých devět měsíců jsem přibrala 35 kg, což mi psychicky velmi ublížilo. Přestože jsem měla stejný režim jako před hormony, kdy jsem hubla, tentokrát to nefungovalo. Po vysazení hormonů mi váha začala klesat, ale psychicky jsem se necítila lépe. Pořád v sobě mám zkreslený obraz svého těla.
Reakce okolí a nový začátek
Důležité je, že:
Okolí mou detranzici přijalo hůře než tranzici.
Několik známých mě odstřihlo.
Na ulici na mě začali lidé křičet, hlavně muži.
Čím více jsem vypadala žensky, tím horší reakce přicházely.
Nevím, zda je to zimním obdobím, ale situace se trochu zlepšila. Přesto jsem nervózní z toho, jak všechno bude probíhat na jaře a v létě, protože právě tehdy byly útoky nejhorší.
Teď už chápu, že moje tranzice byla útěk. Ještě mě čeká hodně práce na sobě samé, ale jsem rozhodnutá jít dál.