Based Initiative z. s.

Sexuální zneužívání a odsuzování: Jak Kateřina vyhrála boj s pochybami o vlastní identitě?

Se svým příběhem se nám svěřila Kateřina, kterou jako malou dívku okolí přesvědčovalo, že měla být chlapcem. Mezi desátým a třináctým rokem života byla obětí sexuálního zneužívání členem rodiny, měla problémy ve škole, propadala sebepoškozování a často bojovala s toužebnými myšlenkami na smrt. Bývalá úspěšná kulturistka, pečující matka a masérka se zaměřením na psychosomatiku dnes pomáhá nespokojeným lidem najít sebe samého. Své zkušenosti nám sama sepsala.

,,Prý jsem měla být kluk… “

Vyrůstala jsem v obyčejné rodině společně se sestrou, máma byla švadlenka a táta malíř pokojů. Už od mala jsem byla aktivní dítě a všichni mi říkali, že jsem měla být kluk. Nepamatuji si, s čím jsem si hrála jako malá, ale pořád jsem lezla po stromech a vyhledávala rvačky. Nerozuměla jsem si s holkami, vadily mi. Byla jsem zvláštní, prostě jako kluk.

Ve škole to bylo nic moc, učení mi nešlo. Neustále jsem byla srovnávaná se svojí sestrou, která byla podle představ „ideální”…

Moje chování výrazně ovlivnila událost, kdy v mých asi 10 letech začalo docházelo k sexuálnímu zneužívání ze strany nevlastního dědy, to trvalo asi do mých 13 let a skončilo s první menstruací. Od té doby problémy jen narůstaly, stejně jako se mi zhoršil vztah s rodiči, tak i ve škole, kde mi hrozili polepšovnou. Cítila jsem takovou nenávist k sobě a k tomu, co se mi dělo, že jsem se začala poškozovat řezáním do ruky a myšlenky na sebevraždu byly každodenní součástí, obzvlášť když jsem dostala špatnou známku.

Na testosteronu se změnilo i moje chování

V tomto čase jsme se často stěhovali a byla jsem docela fyzicky silná. Toho si všimla matka a přihlásila mě do fitka. Budovala jsem svaly a začala chodit se svým trenérem. Pořád jsem byla mezi muži, chodila s nimi na pivo a hrála nohejbal.

Začala jsem brát první hormony – testosteron. Začala jsem závodně dělat kulturistiku a v 18 letech jsem vyhrála juniorské mistrovství světa. Úspěchy a pochvala rodičů mě motivovaly, ale zároveň jsem cítila, že podvádím. Neustálý boj sama se sebou dával zabrat mé psychice. Přeměna nebyla jen fyzická, ale změnilo se i moje chování, hrubší hlas, chloupky na bradě, agresivita, ochranitelské pudy, byla jsem tvrdá, dominantní. Ve dvaceti letech jsem se odstěhovala do Brna a začala dělat trenérku ve fitku. Hormony jsem brala pořád a taky jsem dost přitahovala lesbičky, se kterými jsem chodila na diskotéky. Vztah s trenérem skončil a taky sport, který mi byl vším. Musela jsem se rozhodnout, jestli budu závodit dál v kategorii ženy, což by obnášelo zvýšení dávek steroidů, a to jsem věděla, že je cesta do pekla. Zkusila jsem nějaké líbání s holkou na diskotéce, ale to mi bylo nepříjemné a zmatek pokračoval.

Po vysazení hormonů jsem se začala měnit. Deprese, výkyvy nálad, chronická únava, vyčerpání. Život šel dál, za spoustou věcí jsem zavřela dveře, vdala jsem se porodila syna ve 29 letech. Porodem se mi ovšem vrátily vzpomínky na dětství, začala jsem být nespokojená snad úplně se vším, frustrovaná matka. Utíkala jsem na párty, nechala jsem si udělat prsa, myslela jsem, že mi to víc pomůže cítit se jako žena, vyzkoušela jsem drogu. Bylo to opět těžké období, které skončilo rozvodem. Sama s dítětem v malém bytě jsem hledala odpovědi…

Sebevražedné myšlenky se vrátily

Snad poprvé mi došlo, že potřebuji pomoc, protože se vrátily moje myšlenky na smrt. Doktor mi předepsal antidepresiva, které jsem brala asi 14 dní, a s tím přišlo moje první uvědomění, že se po nich cítím jako na droze omámená, opět jsem nebyla sama sebou. Kamarádka mi tehdy doporučila alternativní terapie, které jsem neznala, a tak jsem se začala intenzivně zajímat o různé sebepoznávací metody. Bylo mi lépe, první výsledky se začaly dostavovat. Zažívala jsem takové první pocity spokojenosti, sice jen krátce, ale přece.

Tato cesta mi pomohla se zklidnit a najít odpovědi na můj chaos, který jsem často cítila.

Byla to taková práce s podvědomím.

Odešla jsem z fitka a začala se věnovat masážím a psychosomatice. Pomáhám dalším lidem přes jejich zdravotní problémy a potíže ve vztazích najít sebe sama. Chodí ke mně ženy, které jsou vyzařováním spíše mužské a chováním stejně tak, jak jsem to měla i já. Postupně při odhalování témat a psychoterapie se jejich hormonální ladění upravuje, bez přidání chemikálií do těla. Tělo si to umí přenastavit samo. Aby se tak dělo, je potřeba vstupovat do podvědomí, kde se skrývají příčiny jejich potíží, velký vliv na to mají potlačené emoce, které pak způsobují celkovou nerovnováhu organismu. V podvědomí jsou často uložené vzpomínky, které buď člověk vytěsnil, nebo si je už nepamatuje.

Člověk není omylem, kterým se cítí být

Dá se to přeprogramovat, je to vlastně taková mentální práce, kdy dochází k jinému pohledu na situace, které člověk zažil. Diagnóza je často chápána jako záležitost čistě fyzická a tak se k ní i přistupuje. Lékaři vlastně opravují projevy těla, pokud se to týká somatické nemoci, a duševní stav není tak úplně v zájmu.

Klasický psycholog, který má vzdělání bez vlastní zkušenosti, na to nestačí, nebo může pomoci jen do určité míry. Věřím, že tak, jak se člověk narodil, je úplně v pořádku. I to, jaké tělo má. Není žádnou chybou nebo omylem, kterým se cítí být.

Zanechte Nám Komentář