Sebeurčení versus biologie: Proč se nemůžeme dohodnout?

Ve společnosti sílí rozpor mezi tím, co nám říká biologie, a tím, co hlásí tzv. ideologie “sebeidentifikace”. Zatímco věda stále uznává existenci dvou pohlaví, genderová agenda tvrdí, že člověk si své pohlaví může „zvolit“ na základě vnitřního pocitu. Tento rozpor není pouze otázkou terminologie, ale dotýká se základů pravdy, jazyka, práva i ochrany dětí a žen.

Stojíme tak před zásadní kulturní otázkou: Může vnitřní přesvědčení vyhrát nad objektivní realitou?

Sebeurčení jako ideologie tvrdí: „Jsem tím, čím říkám, že jsem.“

V praxi to znamená, že se muž může stát “ženou” pouhým prohlášením a požadovat, aby ho takto uznávaly instituce, zaměstnavatelé i okolní společnost. Tento přístup však bourá nejen biologické a právní normy, ale také koncept samotné reality.

Odmítání základních faktů ve jménu empatie vůči pocitu identity vede k tomu, že se stáváme společností založenou na subjektivitě a iluzi, kde fakta ustupují emocím.

Důsledky jsou hluboké

V právním systému vznikají zmatky ohledně statistik, kriminality nebo zdravotnictví.
V nemocnicích se muži identifikující jako ženy dostávají na ženské oddělení.
Ve sportu biologičtí muži soutěží proti ženám.
A ve školství jsou děti nuceny používat „genderově neutrální“ jazyk, případně přijímat jako „realitu“ identitu někoho, kdo je biologicky opačného pohlaví.

Jazyk, který má chránit menšiny, se najednou stává nástrojem umlčování většiny.
Nic takového ovšem liberální komunita nechápe.

Respekt ≠ souhlas se lží

Přestože si každý zaslouží respekt, respekt neznamená souhlas se lží.
Biologická realita je neměnná a nepodléhá pocitům.

Je nebezpečné vytvářet svět, kde se lidé musí přizpůsobit identitě druhého, i když to odporuje realitě.
Východiskem není nenávist, ale návrat k pravdě jako základnímu principu života.

A ta začíná u uznání toho, co je objektivní a neměnné: pohlaví.

Veřejná debata se vyhýbá věcnosti

Každý, kdo se postaví proti sebeurčovací ideologii, bývá umlčen, vyčleněn nebo označen za „nenávistného“.
Tím se ale z veřejného prostoru vytrácí možnost kritické diskuze.

Je čas říct nahlas:
Sebeurčení není problém v soukromí za zavřenými dveřmi, ale stává se velkým problémem, když začne měnit realitu ostatním.