Typickým příkladem je případ římského císaře Elagabala. Britské muzeum v roce 2023 uvedlo, že Elagabalus byl transgender ženou, protože měl podle některých dobových zmínek preferovat ženská zájmena. Tato teze však nemá mezi historiky žádnou pevnou oporu. Neexistuje důkaz, že by Elagabalus prožíval něco, co bychom dnes mohli označit jako genderovou dysforii, natož aby šlo o identitu v moderním slova smyslu.

Navíc se historici shodují, že podobné výpovědi často pocházely z pomlouvačných textů, jejichž cílem bylo diskreditovat panovníky. Přesto se tvrzení o jeho „trans ženství“ rozšířilo do médií i vzdělávacích materiálů, kde se už dál nekriticky opakuje jako fakt.

Ještě absurdnější je snaha reinterpretovat Johanku z Arku. Ta během vojenských tažení nosila mužské oblečení – z praktických a obranných důvodů. Někteří současní autoři však tuto skutečnost využívají k tvrzení, že Johanka byla transgender osobou. Je to nejen historicky nepodložené, ale i hluboce neuctivé.

Ignoruje to tehdejší společenské poměry, náboženský rámec i samotnou Johanku, která se sama vždy popisovala jako žena, služebnice Boží. Nahrazování faktů ideologickou fikcí ničí základy historického poznání.